Kdysi na farmě

Lepší vyhořet…?

Už více než týden je víla z farmy konečně na farmě. A už máme konečně i internet, takže můžu psát o tom, jak ty první dny probíhaly…


Ty poslední dva týdny před stěhováním (na farmu) mi připadaly nekonečné. Všechno vymyšleno, naplánováno, vyřešeno, zbývalo se jen pustit do práce. Ale jak pracovat na zahradě, která ještě není naše? A tak jsme čekali. Koupila jsem zatím lopatu, rýč a ostatní zahrádkářské nezbytnosti, uklízeli jsme, zbavovali se nábytku, který jsme nechtěli stěhovat. A jinak jen čekání – kdy napíšou, zavolají, že už se můžeme stěhovat? Konečně jsme dostali datum – předání domu v úterý 14 dubna. Manžel hned domluvil na pátek stěhováky, dovezli nám krabice a v neděli jsme začali balit. Na první pohled se zdálo, že to bude hračka, ale jak přibývalo plných krabic a věcí k zabalení zdánlivě neubývalo, začínala jsem mít pocit marnosti. Muž navíc svědomitě krabice hned zalepoval a tak se brzy ukázalo, že jakmile si člověk myslí, že už něco nebude potřebovat, a zabalí to, najednou to potřebuje.

Úterý

Celé dopoledne chystám jídlo – oběd, svačina a večeře s sebou na cestu. Z Brna je to k Havlíčkovu Brodu skoro dvě hodiny a večer nás čeká ještě cesta zpátky. Chudák pes na nás bude muset půl dne čekat. Kolem třetí vyrážíme na cestu.

Původní majitelé s námi projdou celý dům a část zahrady. Vysvětlují, co s kotlem, bojlerem. Jde nám z toho hlava kolem. Nepřeskočilo nám, že se stěhujeme na venkov – my, rodilí, celoživotní měšťáci? Jako první mě ale po vstupu do domu překvapila zima. Venku pětadvacet stupňů, v Brně už ani netopíme, a barák? Ten má sotva patnáct. V takové zimě nepřežiju. I v tom našem paneláku chodím ráno zabalená do deky.

Za účasti pána z realitky nám předávají klíče, podepíšeme protokol a odchází. Dům je náš. Ale co k čertu s ním? Totálně zmrzlí, málem v rukavicích, sníme večeři. Pravda, zrovna ten jediný den byla zima i venku, asi šest stupňů, ale tak nějak začínám mít pochybnosti, že to bude v jiný den lepší. Vyložíme z auta pár květináčů s jahodama, co jsem dovezla z našeho balkónu, a celou cestu manželovi málem brečím na rameni, že v tom mém vysněném domečku umrzneme. Vidí to optimisticky, prý to bude dobrý. Nevěřím mu. Směje se mi. Stejně ale trvám na tom, že koupíme alespoň jeden přímotop.

Středa

Balící odysea pokračuje. Pro můj klid jedeme koupit přímotop. Manžel je stále optimista.

Čtvrtek

Balíme do noci a stejně není všechno zabaleno. V pátek mají stěhováci přijet v devět. Jak to stihneme, nikdo netuší.

Pátek

Ráno rychle snídáme, chystám oběd do krabičky, a pak rychle házíme z posledních sil zbytky věcí do krabic. Naběračky, hrnce a všelijaký bordel konečně zmizí. Dobaleno. A už zvoní.

Dva pánové ze stěhovací firmy si projdou byt. Ukazujeme, co necháváme – půlka nábytku je nová a půlka zůstává. Prý se to vejde. Nosí skoro čtyři hodiny, zatímco držíme psa na vodítku (ten přátelský nezmar by je nenechal nic udělat, pořád by po nich skákal a otravoval) a sem tam něco sníme. Po čtyřech hodinách přijdou s tím, že je auto plné. Kuchyňské přístroje, včetně mikrovlnky, na nás stále koukají z linky. Na podlaze stojí několik větších kytek, terárium, a na oknech sazeničky. Sklep je plný. A ku***. Mikrovlnku a mixér cpeme do auta, půlku sedaček zabírá pes, v kufru je kdovíco a na každém volném místě sazeničky. V bytě necháváme většinu pokojovek, snad je odvezeme zítra. Sedáme do auta a hurá do našeho zmrzlého ráje.

Vybalování je rychlejší. Nábytek se staví na místo nejrychleji (však ho taky moc nezůstalo) a krabice zabírají celý obývák. Po dvou hodinách se s námi pánové loučí. Instaluju přímotop a posílám muže zatopit. Tváří se, že to bude hračka. Těch pár polínek, co tady zbylo, vytopilo dům asi na 18 stupňů. Přímotop se s námi stěhuje z místnosti do místnosti. Ano, já to říkala. Den zachraňuje jenom horká vana a pak zasloužený spánek.

Sobota

Ráno se budím kolem šesté, snídáme a jedeme zpátky do Brna předat byt jeho novým majitelům. Náš závislácký pes zase zůstává půl dne sám. Uklízíme, drhneme, rychle do sebe hážeme objednanou čínu, a než stihnu pořádně vytřít, zvoní na nás. Kytky a zbytek věcí na odvoz vynáším na chodbu. Na bytě není moc co ukázat, nejdéle trvá odpočet energií. Další předání klíčů. Tentokrát ale odcházíme my. Manžel řeší, co s pneumatikami ve sklepě, a zatímco nosím kytky a další věci dolů (dvě patra bez výtahu a s rouškou na hubě, protože koronavirus), odváží je kamarádovi. Schody jsem vyšla asi dvěstěkrát. Jsem zničená. Jedeme… domů.

Snažím se vybalit alespoň věci v kuchyni, ale je toho moc. Mrzneme stejně jako den předtím a dřevo už je skoro pryč. Manžel konečně uznává, že máme problém…

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *