Kdysi na farmě

První dny na farmě

Po nastěhování na naši farmu (ač zatím je to spíše jen lehce udržovaná divočina) jsme museli začít řešit, jak tady nezmrznout. Internet žádný, ten měli zapojit v pondělí, všechno zavřeno, neb neděle, a navíc karanténa. Začátky nevypadaly zrovna růžově. Po cestě na benzínku a vyptávání se místních se muži podařilo sehnat kontakt na člověka, který má a prodává dřevo. Naložil nám ho půl fůry a byli jsme zachráněni. Zatím.

Muži pár dní trvalo, než se spřátelil s kotlem a teplota v obýváku se vyšplhala nad dvacet. Jeden problém vyřešen? Druhým problémem se ukázal být internet. Naivně jsme si mysleli, že nám ho v pondělí zapojí a bude to. Nebylo. Signál prý není, nevidí vysílač, tak zkuste někoho jiného. Ale koho?

Mám hrůzu z telefonování, takže tato nemilá povinnost padá na manžela. Volá několik firmám, někteří rovnou říkají, že to tady nejde, jeden technik přijíždí. Prý to bude v pohodě, ozve se za dva dny, pošle kolegu. Tak čekáme. Kolega přichází, změří signál – smůla, slabý. Zbývá tedy mobilní internet. Jeden operátor má plné kapacity, druhý posílá modem. Nedočkavě ho zapojíme, dle návodu má všechno šlapat, ale nešlape. Prý ho musí ještě aktivovat, až dostanou zprávu, že byl doručený. To nám nikdo neřekl.

Můj koutek pro čtení všech těch perma-příruček.
Ty rezavé “mramorové” dlaždice pokrývající podlahu obýváku a ložnice chci časem vyměnit.

Po více než týdnu se vracíme online, do civilizace, a já můžu zase psát. A taky objednávat věci, které nám tady chybí (kupříkladu židle…). Ano, bez internetu se žít dá a žili jsme bez něj, ale přece jen jsem klidnější, když mám informace na dosah ruky, na pár kliknutí, můžu informovat kamarádky, co je nového a objednávat věci, které bych sháněla po deseti obchodech a možná ani tak nesehnala.

Zbytek našeho života tady probíhal venku, protože bylo hezky. Pes, který nesměl vůbec bez vodítka ven, protože máme hned u domu silnici, samozřejmě pobíhal venku bez vodítka ode dne jedna a po každém takovém proběhnutí jsme z něj obrali patnáct klíšťat (a to vůbec nepřeháním). Veterinář nám dal tabletky, postřiky, … teď už jich obíráme kolem poloviny, ale pořád dost. Možná prostě dochází, pes už je sem všechna nanosil. Jen trnu hrůzou, kdy chytnu nějaké já (nikdy jsem klíště neměla, pokud já vím) a s ním i boreliózu nebo klíšťovku.

Kouzelný lesní palouček s výhledem na rybník, který patří k našemu pozemku.
Skvělé místo na chytání klíšťat.

První čtyři dny jsem strávila úklidem skleníku. Bylo potřeba vytahat větve, vytrhat plevel a celkově to tam dát dokupy. Záhony byly hodně široké, takže se bez šlapání nedalo dosáhnout až dozadu, a cestička byla olemována starými střešními taškami, které vypadávaly a lámaly se. Tašky jsem dala pryč, cestičky rozšířila na čtyřech místech tak, aby vznikly v podstatě záhony klíčová dírka (to je taková permakulturní vychytávka, kdy cesty zabírají minimum místa a dosáhne se všude) a celé to obložila cihlami ze zbořené části domu. Pak už jen zbývalo vysadit sazeničky rajčat, paprik a lilku, které jsem si předpěstovala ještě v paneláku. Po dvou dnech, kdy byla hlína po každém zalití za pár minut suchá, jsem je trochu zamulčovala senem. Hlavně proto, aby země tak rychle nevysychala.

Skleník před mým zásahem, olemován starými taškami…
… a po něm. Takto zhruba vypadá záhon klíčová dírka (jednostranný).
Žijí si tam lilky, chilli papriky, rajčata, okurky a jahodníky. Vysetý je květák. A s nimi sazeničky – dýně, cukety, patizony, melouny, sladké papriky a druhá odrůda rajčat. Občas tam zabloudí i nějaký živočich, třeba žabka.

Dvě velká místa v rohu jsem vyhradila pro melouny. Do každého z těch rohů jsem vykopala díru, naplnila ji (zatím čerstvými) zbytky z kompostu a zasypala hlínou do trochu vyvýšeného kopečku. Prý se dýně, melouny, apod. dobře pěstují na kompostu, tak jsem udělala menší pokus. Uvidíme, jak se jim tam bude dařit.

Komu se nedařilo jsou okurky – zatímco jsme uklízeli doma, čekaly ve skleníku na vysazení, jenomže byly asi příliš blízko u skla a bylo moc silné, tak se téměř všechny spálily. Přežily to asi tři značně popálené exempláře. Byla jsem z toho v šoku, myslela jsem, že je to teplomilná zelenina a bude jim ve skleníku dobře. Zřejmě je tam to slunce ale moc silné. A tak to letos na okurky nevypadá, chudinky tam sice živoří mezi rajčaty (skleník jsme napůl přikryli plachtou), ale jestli se vzpamatují, to nevím. Zbylo mi ještě pár semínek, tak jsem je tam vysela, pak je kdyžtak přesadím ven, jestli se ujmou.

Moc se mi letos nedařilo ani s rajčaty, nevím, jestli jim nevyhovovalo pěstování v jiffech nebo teplota, ale oproti loňsku, kdy byly sazeničky na balkón krásné, jsou všechna rajčata na listech i stoncích trochu fialová, ta divoká jsou fialová celá, v podstatě uschla. Přitom byly ve stejné místnosti jako předtím, jen se tam méně topilo, protože už to nebyl obývák, ale ložnice.

Nejlépe se ve skleníku daří lilku a jahodám, které už nasazují plody (viz úvodní foto).

Nakonec přišly na řadu i záhonky, ze kterých mezi plevelem koukaly keříky rybízu, angreštu, malin a jahod, někde pak i natě cibulí. Plevel jsem dala pryč a na cestičky a mezi keříky opět seno, prostě suchou trávu, kterou jsem shrabala v okolí. Sláma by byla lepší, ale pracuju s tím, co mám.

Cibule, rybízy, maliníky a jahodníky divoce koexistující vedle záhonů.

Nejsem úplně zastánce monokultury, tak místo vyznačených řádků dělám divoké skupinky více druhů zelenin, které se prý dobře snáší. A tak je u cibule hrášek, mrkev a brokolice, jinde zas kedlubna, dál od záhonků s cibulí a hráškem se zase vmáčklo pár řádků pórku. Je to pro mě takové experimentování, momentálně dobré už proto, že duben končí a času na vysévání a tvorbu nových záhonů moc nezbývá.

Pracně vypletá pětice záhonů, které mi tady zůstaly po bývalých majitelích.
Kromě cibule jsou tam teď vysety hlavně mrkve, hrášky, kedlubna a brokolice.

Ještě k nim přijde pár květnových teplomilných plodin.

Trnem v oku mi byl taky zanedbaný kousek země u nás před domem, ze kterého kromě plevelu trčelo nějaké uschlé kapradí. Ideální místo na bylinky a salát, které chceme mít hned za dveřmi, po ruce! A tak šlo kapradí pryč (chtělo to krumpáč, tak se i muž zapojil), přisypala se zemina a nasadil onen salát s bylinkami. Teď už bych si jen hodila nohy nahoru a sledovala, jak to roste, nebýt toho, že i cukety, dýně a zbytek melounů budou potřebovat nějaké to místo. Asi se vrhnu na ten klasický mulčovaný permazáhon ze zbytků rostlin, sena a krabic. Po stěhování jich zbylo snad dost.

Džungle před domem sloužila hlavně jako ubytovna kapradí a plevelu.
Zavítal k nám i divoký králík (foceno přímo z okna obýváku).
To stejné místo po mém zásahu – z truhlíků jsem tam přemístila salát a pár bylinek,
mezi nimi má ještě vyklíčit kopr, petrželka, měsíček a lichořeřišnice.
Zkrátka bylinková zahrádka s pár užitečnými květinami.

Nejvíc se ale těším na podzim, až vykácíme keře a malé stromky, které si tady tvrdohlavě zakládají nejedlý les, zatímco já chci jedlou farmu. Pak konečně vysadím všechny ty ovocné stromy a keře, lísky a kaštany a začnu dělat cestičky a vůbec to tady měnit k obrazu svému. Do té doby se budu alespoň věnovat pěstování zeleniny. Jsem zvědavá, kolik toho tady mou péči přežije.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *