Kdysi na farmě

Velké plány vs. realita

Už v zimě jsem se s nadšením pustila do plánování, co všechno letos vypěstuju. Chtěla jsem hned tu první sezónu využít naplno a malovala si, jak to bude super. Objednala jsem kupu semínek a v březnu už měla část vysetou v jiffech za oknem. Netrpělivě jsem čekala, až se sem konečně přestěhujeme. Že to pak všechno dám do skleníku a na záhony. Samozřejmě, že realita a očekávání se nestřetly ani tentokrát, jak už to tak v životě bývá.

Ne, že bych do toho nedala všechno. Jak jsem zmiňovala, už první dny tady jsem trávila ve skleníku a připravovala ho pro sazeničky. Pak jsem se dala do odplevelování záhonů, které tady zůstaly po bývalých majitelích, a taky zkoušela udělat vlastní. Chyba byla hlavně v jedné věci, která od začátku nebyla v mých rukou – načasování.

Začít s přípravou záhonů v dubnu je, teď už to můžu říct ze zkušenosti, míň než ideální. Plevel je v plné síle, rozrostlý úplně všude, a semínka, která už mají být v půdě, do ní tímpádem nemůžou. Navíc počasí taky úplně nenahrávalo, skoro pořád pršelo. A tak jsem odplevelením dvou záhonů strávila dny, skoro týdny. Pár dní hezky, šup do práce, a pak čekání, až to zase půjde. Mezitím se duben změnil v květen a už skoro i červen a část rostlin teprve vylézá z půdy (nejmíň o měsíc později než by se slušelo) a část jsem ani vysít nestihla. Dýně, nachystané v květináčcích, nemají kam jít – a prší a prší. A není to jediná věc, co mě trápí.

Stejně jako na zahradě se resty a úkoly hromadí i doma, co jsem si představovala, že zvládneme za měsíc, se rychle komplikuje a prodražuje a tak většinu času jen počítám a určuju priority. Tohle teď a tohle později, možná v zimě, možná za rok… a možná ode mě bylo dost naivní čekat, že tady z toho udělám svou vysněnou farmu za pár měsíců, ale to jsem celá já, netrpělivá perfekcionistka. Nemůžu si pomoct.

A tak se tváří v tvář deziluzi musím uklidnit a zpomalit. Uvědomit si zas a znovu, že nemůžu mít všechno hned. Některé rostliny budou muset počkat. Úroda bude pravděpodobně dost slabá, i když jsem to zkoušela zachránit vrstvou kompostu nahoru (na ten jsem taky čekala až do konce května…). A dům? To je ve hvězdách, kdy bude jako můj vysněný, “katalogový palác”. Zatím budem rádi, když tu nezmrznem. Místo fasády nový kotel…

Co jsem tedy zatím zvládla?

Nachystala jsem skleník a vysadila do něj rajčata, chilli, okurky, lilek a pár jahodníků. Konečně mi taky začaly vylézat květáky, které ale asi půjdou ven. Až budou mít kam ven jít… spolu s částí okurek.

Vytrhala jsem plevel kolem rybízů a jahodníků a vyčistila jeden ze dvou záhonů a půlku druhého (resp. každý z nich je tvořený tak deseti krátkými záhonky, ale vizuálně mi to připadá jako jeden celek). Tam jsem dala semínka všeho možného, plus sazeničky rajčat a paprik. Ano, bylo by jim lépe ve skleníku, ale není tam tolik místa, aby to uspokojilo všechny mé pěstitelské ambice, tak prostě zjistíme, jak se jim bude dařit venku.

A taky jsem založila jeden další záhon z ničeho, z trávníku, a dala tam pár maliníků a asi 60 jahodníků, neb pro ty mám vášeň.

Jo a taky jsem ještě uklidila a zaplnila dva menší záhonky u domu.

Krom toho jsme nechali partou dělníků zbourat část staré zdi co zbyla za domem a odvézt suť. To byl větší projekt, než jsme čekali, a docela nás to psychicky i finančně vysálo. A ještě to není konec, protože zůstala spousta nepořádku – a cihel – všude po pozemku. To je třeba ještě odvézt a uklidit vlastními silami.

Může se to zdát jako hodně, ale mě samozřejmě v hlavě straší všechny ty další věci, co už jsem chtěla mít hotové. Ta semínka, na která nezbylo místo. Dýně, které pořád nemají hotový záhon a krčí se v květináčích. Borůvkové keříky, které ještě pořád není kam vysadit – a jeden tak nějak usychá. Nevím proč. Kurník se slepicemi. Plot. Fasáda. Hromada kompostu k rozvezení, zatím čnící uprostřed cesty ke skleníku. Přerostlý trávník plný klíšťat. Nemluvě pak o všech těch věcech, co jsem chtěla opravit a zkrášlit doma.

Tak nějak se smiřuju s tím, že tahle sezóna vůbec nebude podle mých naivních představ a i kdybych se udřela k smrti, záhony prostě nebudou včas a všechno nevysadím. Nedá se to. Mohla bych jako šílenec rvát ze země plevel v celodenním dešti, běhat s kolečkama a doufat, že takhle zachráním své plány před realitou, ale i když bych toho možná byla schopná, nemá to smysl. Nezbývá než to nechat být, dělat, co se dá a zbytek tak nějak nechat na osudu. A nesnažit se předbíhat – jako když jsem koupila věci, které ještě není kam zasadit.

Příští rok ale bude lepší. Příští jaro už určitě budu mít všechno nachystané od podzimu, vysadím tam všechno včas jako normální člověk a nebudu se stresovat marnou snahou vyhrát závod s časem. Určitě! Doufám.


P. S. Když už nic, tyhle první měsíce mi jasně ukázaly všechny slabiny aktuálního skleníku, kompostéru, místní půdy i rozložení všech prvků. Rozhodla jsem se, že to tady na podzim pro příští sezónu celé předělám, pořídím pořádný skleník s okny a podezdívkou (tento ve spojích praská a z boku do něj leze plevel, protože je jen tak položený na zemi …) a skleník i záhony dám blíž k domu. Vzhledem k tomu, že jsou taky všude v půdě pod povrchem cihly, vezmu asi na milost i vyvýšené záhony. A tam, kde je půda zřejmě volnější – tj. tam, kde už roste řada stromů, keřů, les, etc., příp. pole, holt vysadím ovocné stromy a keře. Ty potřebují tu půdu víc než zelenina. A hlavně to pro mě bude všechno snazší udržovat, zalévat, apod. Všechno zlé je tedy k něčemu dobré. Teď můžu mít lepší plán.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *