Kdysi na farmě

Nezvaní návštěvníci

Jakmile se září přiblížilo ke konci a venkovní teplota povážlivě poklesla, začali jsme si všímat, že v domě nejsme sami. A protože jsem už od začátku říkala, že zde budu sdílet to dobré i to špatné, co přichází se splněnými sny o životě na samotě, tady máte náš myší příběh:

Nejprve to bylo docela nevinné. Ještě koncem léta jsme občas viděli nějakého toho hlodavce v dílně (já myslela, že hraboše, ale kdo ví), ale moc nás to netrápilo. Nebo tady byly minimálně věci, co mě trápily víc. Jenomže pak se náš hlodavčí problém začal zhoršovat.

Nejprve jsme začali nad ránem slýchat škrábání nahoře nad ložnicí. Došlo mi, že asi máme něco na půdě. To bylo nemilé a určitě podnět k řešení, jenomže pak přišla manželská krize a chvíli to vypadalo, že myši budou můj nejmenší problém. Zatímco jsem vybírala ovocné stromky, manžel začal mít pochybnosti, že tenhle život – manželství, dům, závazky – není pro něj. Byl to děsivý týden a nechtěla bych nic podobného znovu zažít. Nakonec ale (snad už napořád) pochopil, že ani já, ani dům, nejsme ten problém. No a zatímco jsem volala mámě z pokoje nahoře, proběhla u zdi myš.

Pak se muži povedlo vysypat na chodbě psí žrádlo, které bylo v pytlíku na pamlsky. A když jsem druhý den přišla, bylo jasné, že máme už docela velký myší problém. Žrádlo z většiny sežrané, pár kousků uschovaných na horší časy v botách, všude bobky – a ve zdi díra.

Bobky se pak začaly v obstojném množství objevovat skoro všude po domě – ve spíži (naštěstí nahoru na police nevylezly, zato pak ale vykousaly díru do pytle s psím žrádlem), v koupelně (provokativně přímo na pračce, kam si odkládám věci jako je kartáček na zuby…), v ložnici pro hosty, v pracovně, dílně. Myslela jsem, že mě trefí šlak.

Situace vyžadovala rychlé řešení. Můj plán byl projít a poklidit všechny kouty domu, které nemáme zmapované (dílna, sklep, půda, …) a zadělat díry. Mluvili jsme ale taky o deratizaci, resp. já byla od začátku proti zabíjení myší, ale chtěla jsem vědět, jestli by dokázali pomoct odbornou radou. No ale byl víkend a pak mě ještě skolila migréna, takže muži došla trpělivost a nastražil dvě pastičky.

Chytil tam myši skoro hned a šel se jich zbavit. Na to já ale neměla žaludek a musela jsem mu vysvětlit, že takhle to dělat nebudeme. Že to nesnesu. Protože pohodlné řešení, při kterém se zabíjí nevinní tvorové, není řešení pro mě. A tak jsem prošla dům, podívala se, kde je nejvíc bobků, popřemýšlela nad tím, odkud kam chodí a zadělala mezery pod dveřmi u všech pokojů nahoře starými ručníky. Pak jsem šla spát s tím, že druhý den začneme uklízet. Ráno jsme tradičně slyšeli škrábání, ale žádné nové bobky se po domě neobjevily.

Vypadalo to, že ty mezery pod dveřmi (dané tím, že dům je starý a dveře jsou staré a někde chyběly prahy apod.) pro ně byly hlavním způsobem cestování po domě. Tedy s výjimkou děr, kterými se dostávaly do místností, ze kterých se šířily dál.

Jakmile manželovi skončily pracovní hodiny, vzala jsem smetáky, lopatku, plastovou přepravku od králíka pro umístění případných chycených myší, … a šli jsme na věc. Nejdřív jsem zametla a uklidila chodbu, spíž a koupelnu, aby bylo poznat, kdyby se tam myši vrátily. Pak jsme šli nahoru. Hodně se zdržovaly v ložnici pro hosty, takže tam jsme začali.

Stačilo jen otevřít dveře a už jsme viděli první myš. Zarážející bylo jen to, že neutíkala. Manžel si myslel, že je mrtvá. Ležela schoulená u ručníku, kterým byly dveře ucpané, ručník byl okousaný a myš nevypadala moc dobře. Když do ní šťouchl, pootevřela oči, ale neměla sílu nikam utíkat. Vzal ji (se sáčkem na ruce) a dal do přepravky. Myš pospávala, možná měla strašnou žízeň, možná jí bylo blbě z toho ručníku, a my jsme mezitím prošli a uklidili celý pokoj. Žádné díry tam ve zdech nebyly, musela se tam dostat mezerou pod dveřma a nemohla už ven.

Myš jsem odnesla ven, pustila ji a nechala svému osudu. Ve stavu, v jakém byla, asi nepřežila, ale u nás v domě by taky neměla šanci a nevěděli jsme, co s ní je. Bylo to na přírodě.

Díry, kterými se myši asi dostávaly nahoru, jsme našli v malém, nepoužívaném pokoji, kde byla akorát zavedená voda a elektřina pro budoucí zbudování samostatného WC. Nikdo ty díry kolem trubek nezadělal, takže to měly velmi snadné. A i když tam nebylo nic k jídlu, bobky byly všude. Ale aktuálně myši žádné.

Pracovna se taky jenom uklidila, myši jsme nenašli, a protože půda je největší oříšek, plná nepořádku, nechali jsme ji na konec a zatím šli do dílny. Manžel tam už dřív našel celý pytel (!) slunečnicových semínek, zapadlý mezi skřínkami, a taky opuštěné hnízdo pod jednou z nich. Resp. byl to prázdný pytel a všude slupky těch semínek.

Vedle dílny je chodba, která má kromě dveří do dílny taky dveře ven, do sklepa a do hlavní chodby v přízemí, ale všechny dveře tam těsní, takže pod nimi myši prolézat nemohly. Nicméně tam bydlely, to bylo jasné. Nejen, že jsme je tam několikrát viděli, manžel už jich pár i vypustil – schovávaly se totiž samy do krabice, kterou pak mohl vzít ven a vysypat. Nicméně jich tam bylo víc anebo se vracely.

A tak jsme v chodbě uklízeli všechno – krabice, staré tašky a další schovávačky. A museli jsme i přeskládat hromadu dřeva, která byla další z jejich oblíbených skrýší. Jistě, že pod ní myši byly a jakmile se dřevo zvedlo v tom správném místě, rychle utíkaly pryč. Jenomže zjistily, že do krabice už se neschovají (už tam nebyla) a tak zalezly mezi pytle v rohu vedle dveří. A zmizely. Když jsme pytle odstrčili, našli jsme další velkou díru ve zdi, která vedla přímo ven. Záhada vyřešena. Manžel ji dočasně ucpal cihlami (než najde všechny díry a zaplní je pěnou naráz). Pak jsme se pustili do vyklízení samotné dílny (stejně ji budeme muset zbourat než se udělá fasáda, protože je tam příliš vlhko a jen provizorní střecha).

Koupila jsem živolovné pasti, ale už jsme do nich žádné myši nechytili. A to ani na půdě. Je možné, že už tam prostě nejsou – že těch pár z dílny nějak cestovalo po celém domě. Anebo tam, zabarikádované, chudinky umřely žízní. Ale pasti jsou prázdné a žádné škrábání už není slyšet. Ani nové bobky se, zdá se, neobjevují.

Vypadá to, že jsme sami a celkem nenásilně náš myší problém vyřešili. Pořádně zaděláme díry a snad to tak už zůstane. A já se můžu soustředit na chystání místa pro stromky, protože co si budeme povídat, jsme ve strašném skluzu, skoro nic není pokácené, za chvíli se budou stromky posílat a ke všemu pořád prší. Budeme doufat, že to nějak vyjde. Pravděpodobně to ale bude podobně infarktová akce jako jarní sázení jahod, kdy jsem v dešti tři dny kopala záhon 🙂

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *