Příběhy ze života

Nechci být single

Upřímná zpověď ženy na prahu rozvodu…

Po roce a půl manželství, uprostřed pandemie, mi můj manžel sdělil, že mě už dávno nemiluje a náš vztah v podstatě celou dobu jen předstíral. Jak se má člověk vyrovnat s něčím takovým?

Je to bolest, jaká se nedá slovy popsat. Říkám si pořád, kde se stala chyba? Proč jsem to neviděla už dávno, že zatímco jsem se hnala za svými sny, on se někde po cestě ztratil… protože na té cestě nechtěl být se mnou.

A já si nedokážu představit, že se vrátím zase na začátek. Protože nenávidím být single. Milovala jsem být vdaná. Bylo to všechno, o čem jsem snila. Zatímco jiní lidé neustále vychvalují tu počáteční romantiku a poznávání se, já to nesnáším. Nechci nikoho poznávat. Nestojím o výlety a předhánění se, kdo přijde se zajímavější historkou. Chci tu všednost, obyčejnost. Chci být s člověkem, který o mně ví všechno. Chci s ním usínat a chci se s ním probouzet. Chci znát každý kousek jeho těla a všechny jeho sny. Chci se na něj dívat a říkat si, jak jsem vděčná a šťastná, že existuje.

A je můj.

Ano, tu počáteční seznamovací, randící fázi jsme skoro přeskočili. Chyběla jsem mu, když jsem byla dvě hodiny daleko. Říkal mi, ať u něj zůstanu. Klidně celé prázdniny. Tak jsem to udělala. Byla jsem šťastná. Mohli jsme se znát tak, jako se lidí znají jenom, když jsou spolu pořád. Když spolu žijí a sdílí všechno. Byli jsme spolu skoro pořád přes dva roky. Nikdy se mi to neomrzelo. Jak může někdo tak milovat, že se mu ten druhý nikdy neomrzí? A jak si přitom může nevšimnout, že je to jednostranné?

Chtěla jsem být opravdová, upřímná. Nestála jsem o hry a zábavu a vzrušení z počátečních fází vztahu. Chtěla jsem jen všechno s někým sdílet.

Ale zřejmě jsem v tom byla sama a teď už to vím. Vím, že jsem sama. A hrozně to bolí. Nechci být sama. Nechci budoucnost, ve které budu rozvedená, “single”, volná. Nechci randit. Nemá to pro mě žádný význam. Nic krásného na tom nevidím. Nebudu se tvářit silně a nezávisle a tvrdit, že být single je super, že můžu dělat cokoli. Do hajzlu s čímkoli. Já chci svůj život s někým sdílet. Všechno pozbývá smysl, když jsem na to sama.

A teď ta budoucnost, kterou nechci, na mě kouká a směje se mi do tváře. A já vím, že se jí nevyhnu, neuteču jí. Všechno, co jsem nechtěla, čemu jsem se bránila… všechno, proti čemu jsem bojovala, je tady a chytne mě to do spárů. Už jsem to jednou zažila a bylo to nejtemnější období mého života.

Jednotvárné pracovní dny. Boj a přežití s vysokým nájmem a nízkým platem. Návraty domů večer, ve vyčerpanosti, kdy už ani nemáte sílu cokoli jiného dělat. Víkendy, kdy máte spoustu času, ale nikoho, s kým ho strávit. Chudák pes bude celé dny sám, stejně zničený a osamělý, jako já. Taky byl zvyklý mít lidi pořád kolem sebe. Budeme v tom spolu, dvě ztracené duše.

Můj sen – farma, manželství, rodina, … všechno, o co jsem se snažila, se mi rozpadá před očima. Můžu jenom brečet s vědomím, že jsem zase na začátku. Zase zpátky do bytu, do úmorné šedi, život beze smyslu, bez naděje, bez toho, aby vás někdo objal po těžkém dni.

Nechci být single. Chci být vdaná.

Slíbila jsem, že k vám budu upřímná a budu psát o všem dobrém i zlém, co můj sen provází. Tak tady je to zlé. To nejhorší na mém snu bylo ztratit ho.


Edit: Za poslední týdny jsme oba pochopili, že jsme nebyli tak sebou, jak jsme si mysleli, že jsme. Mrzí mě jenom, že jsme na to nemohli přijít dřív a poznat se doopravdy a zjistit, jestli by to mezi námi nemělo smysl i tak. Nicméně manžel je rozhodnutý a nic s tím neudělám, i když ve mně všechno křičí, že manželství se jen tak neopouští a neumím se s tím smířit.

Být vdaná mě naplňovalo, ale upřímně nevím, jestli to ještě někdy dokážu znovu. To všechno, co na tom bylo krásné – vědomí, že si mě někdo vybral, že je rozhodnutý se mnou zůstat napořád, že náš vztah něco znamená, není to “jen chození”… všechny ty jistoty a hrdost, co jsem měla, mi ten rozvod vzal. Jak mám ještě někdy věřit v manželství, když skončilo takhle? A jak mě má těšit stejně, jako předtím, když už mu tak nevěřím? To je na tom celém asi to nejhorší. Protože jestli to opravdu skončí, a já tomu konci nemůžu zabránit, tak to vlastně popře všechno, co jsem měla na manželství ráda. A potvrdí mi, že nemůžu věřit ani v něj, ani mužům, ani sobě, že poznám, kdo to se mnou myslí vážně a kdo ne.

Podobné příspěvky

4 Comments

  1. Navštívila jsem to tu po pár měsících a byla jsem zvědavá na novinky a jsem v šoku, že jsou takovéhle 🙁 To mě opravdu moc mrzí. Úplně tomu rozumím, že poznávání se s někým novým není zas tak skvělé v porovnání s klidem dlouhodobého vztahu. Je mi líto, žes o to přišla. Jestli dobře chápu, dům tedy zase budete prodávat? Přeju ti vše co nejlíp zvládnout i po praktické stránce. A najít zase někdy radost ze života v jiných věcech, i když to musí být těžké přijít o něco tak důležitého.

    1. Dům bude manžel prodávat a já se přestěhovala s pejskem zpátky do Brna a hledám si práci. Je to hodně těžké a stýská se mi, přece jen dva roky jsem s někým byla každý den. Doufám ale, že zase někoho potkám a tentokrát už si snad vyberu někoho, kdo mě bude chtít takovou, jaká jsem, a mít se mnou domov, po kterém toužím.

  2. Já teda musím prvně s opravdovou úctou ocenit článek o podobném tématu! Vlastně v tom vidím velkou sílu autorky, protože vyjádřit frustraci, bolest, zklamání a rozpad snu a nevinit někoho druhého v takovém tom post-traumatickém sebelítostivém období, to chce vnitřní sílu a jistou životní moudrost. To tedy na úvod.

    Co se ale týká samotného obsahu, je mi až bolestivě známý! Ani ne před rokem se jedné známé podařilo během chvíle přijít o celý svůj život a rozsáhlost té katastrofy byla snad ještě drtivější, neboť se z toho sesypala mentálně. Stalo se něco velmi podobného a možná je skutečně dobře, se o tomhle píšeš, protože si spousta mladých a ambiciózních lidí tuhle variantu ani nepřipouští, když se vrhají vstříc svým plánům o štěstí a pak jsou zlomení a hledají, kde udělali chybu a mylně se domnívají, že se tohle děje zrovna jenom jim. Ta známá, shodou okolností také kdysi v Brně, vystudovala práva, založila vlastní podnikání s exkluzivním oblečením, našla si přítele, koupili si velký dům na vysočině, ona si plnila sny, přispívala na charitu, jezdila do zahraničí, žila na 110%. Jenže “ON” jí nestačil. Ne, že by jí byl málo, ale nestačil jejímu tempu! Jednoho dne přišel, že odchází. A celá ta pohádka – dům, manžel, podnikání, cestování – zmizela. První měsíc ještě volala s pláčem kamarádům, pak se odmlčela a nikdo nevěděl co se děje. Jeden den zavolala histerickým hlasem pár lidem, že se musí okamžitě zbavit veškerého majetku, že jí to ve snu zjevil prorok, že mají vsadit na nějaký koně nebo co a pak to típla. Své peníze skutečně poslala na nějaký pofidérní účet. Našly ji na drogách a bosou. Od té doby je v léčení a starají se o ni rodiče.

    Važ si toho, že se držíš nad vodou a ikdyž jsi dostala po nose víc než mnozí, nejsi v tom sama a rozhodně je to posun vpřed. Jen trochu jiným směrem. Ale myslím, že tohle tušíš. Každopádně obdivuji sílu nejen nad zvládnutím náročných úkolů, ale hlavně i to sdílení těchhle chvílí. Sama nejsem schopná pořádně vypsat, co jsem si za posledních pár let zažila a ještě to zpracovávám. Ale možná jsem teď dostala trochu odvahy.
    Hodně síly, hezké Svátky a pozdravuj pejska!
    Anonymní podpora

  3. Možná je to lepší takhle, než po 20 letech manželství, po deseti letech intenzivního hledání toho domu a se třemi dětmi…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *