Ženství a vztahy

Sestup do Podsvětí – 1. díl

Pověsti a mýty mě fascinovaly od malička. Možná jsem už tenkrát podvědomě tušila, že se mě budou držet celý život – hlavně pak jeden, ten o Persefoně, dívce, která se stala královnou Podsvětí. Zdá se, že bez ohledu na to, jak moc se snažím a jak dlouhou cestu si myslím, že už jsem ušla, pořád se ho nemůžu zbavit. Pořád se vracím zpátky k Hádovi.

Řečtí bohové a bohyně jsou archetypy. Někteří psychologové (v návaznosti na Junga, který snad tohle slovo i vymyslel?) by možná řekli, že i po stovkách let stále žijí v našem kolektivním nevědomí (řekněme, podvědomí, které je společné celému lidstvu) a jejich příběhy nám mohou pomoci vysvětlit věci, které se nám dějí v našich životech i dnes, v moderní době. Řečtí bohové jsou zvláštní tím, že jsou hodně podobní lidem. Afrodita a její pýcha. Zeus a jeho zálety. Héra a její žárlivost a pomsta. Bohové nejsou dokonalí. Stejně, jako my. A jejich příběhy také nejsou dokonalé a snad právě proto se v nich můžeme vidět, lépe pochopit, co se nám děje a také jak z toho ven.

Archetypy jsou tady, aby nám ukázaly cestu. V životě i ve vztazích, přece jen, ve vztazích rosteme nejvíc. Přitažlivost je podvědomá, nepochopitelná, vychází z něčeho uvnitř nás, čeho si kolikrát ani nejsme vědomi a rozhodně to nemůžeme ovládat. Jenom tak ostatně může být člověk donucen k růstu. Kdybychom měli nad láskou vědomou kontrolu, nejspíš bychom se do ní vůbec nepouštěli. Proč taky, když ten růst, který kolikrát ani nechceme, je tak strašně bolestivý?

I když na archetypy a jejich příběhy narážím už dlouhou dobu, teprve teď jsem se konečně dostala k přečtení knihy Zamilovaní bohové a bohyně od Agapi Stassinopoulos. A musím říct, že pokud chcete poznat svoje archetypy a také archetyp svého partnera/partnerky (kniha je psaná víc pro ženy, ale není důvod, proč by si ji muž nemohl přečíst) a zjistit, jak funguje a nefunguje jejich vzájemný vztah – a nejspíš i proč vás to k sobě přitáhlo :-), tak je to přesně tak kniha, kterou potřebujete.

Není to ale příručka pro ty, co jsou ve vztahu a chtějí ho zlepšit, ne úplně. Dost vám dá, i když jste sami. Resp. pomůže vám pochopit vaše předchozí vztahy a proč byly, jaké byly, a také, jaké vztahy budete přitahovat i v budoucnu. Jaký růst vám bude vaší přitažlivostí pořád vnucovaný, ha. Určitě je ale dobré si nastudovat i mýty samotné, pokud je neznáte, tedy, řeckou mytologii. Nic bych si ale nedělala z testu na začátku, člověk se víc uvidí v těch popisech než nic neříkajících otázkách 🙂

Mýtus o Persefoně

Můj nejsilnější archetyp je Persefona. Vždycky byla a asi vždycky bude (čas se s tím smířit?) a její příběh v mytologii odráží můj život víc než by se mi líbilo. Samozřejmě, že ho nelze brát doslovně, je to (děsivě dobrá) alegorie.

Persefona se původně jmenovala Koré. Byla dcerou Deméter a Dia. Deméter byla bohyně přírody a svou dceru vychovávala sama. Držela ji v ústraní, nechávala ji pořád hlídat, chtěla ji mít jen pro sebe, držet ji v bezpečí před světem. Pochopitelně tedy Koré nikdy neměla příležitost dospět. Nic zažít. Mohla tak jedině trhat květiny a žít v naprosté nevědomosti o světě tam venku.

Stejně jako v mýtu mají ženy s převahou Persefony často matky, které jim nedovolují dospět, a otce, kteří neplní svou roli, jsou nepřítomní buď mentálně nebo fyzicky, nestarají se, nepřebírají zodpovědnost, matka – Deméter – má dojem, že je na všechno sama a upíná se na děti, veškerou lásku, kterou v prázdném vztahu necítí, dává do nich – a očekává od nich. Tudíž její dcera může žít v podobné bublině, nevědět nic o světě, být odrazována od jakéhokoli rizika a hlavně vztahů s muži, kteří jsou dle její matky nespolehliví a/nebo dokonce krutí. Pokud vás napadla Rapunzel z pohádky Na vlásku, nejste sami 🙂

Persefona by možná i chtěla dospět, ale protože neměla nikdy možnost nic dokázat, získat vlastní sebevědomí a nezávislost (ironicky i přesto, že ji matka často nabádá k tomu, aby nezávislá byla – na mužích, ale ne nutně na ní), má strach a radši zůstává v tom, co už zná. Navíc v rodinách, kde otec tak nějak chybí, často dítě – v tomto případě dcera – částečně přebírá jeho roli, je matce společníkem, a bojí se ji opustit možná víc ze strachu o ni než ze strachu o svět. Od malička má pocit, že jejím úkolem je dělat šťastné ostatní – matku – a pokud by chtěla jít ven a žít pro sebe, je sobecká. Takže tady máme ženy připoutané k matce, které potřebují její ocenění, svolení, možná ji litují, možná se jí dokonce i bojí.

Hádes, vládce Podsvětí, se jednoho dne rozhodl, že už nechce v Podsvětí sedět sám a zatoužil po manželce. Zeus mu tedy slíbil dát za ženu svou dceru Koré. Oba věděli, že Deméter s tím nebude souhlasit a jen tak se jí nevzdá a proto vymysleli, že ji Hádes unese. A to taky udělal, jednou, když zase sbírala květiny a byla dost daleko od svých strážkyň, se rozestoupila země, Hádek přijel ve svém kočáru a vzal ji s sebou do Podsvětí. Deméter ji pak všude hledala a nakonec zjistila, co se stalo a požadovala, aby se k ní dcera vrátila. Přísahala, že pokud se nevrátí, tak všechno přestane růst a to samozřejmě nemohli bohové dopustit.

Hádes se ale své ženy nechtěl jen tak vzdát a tak jí podstrčil granátové jablko. Koré snědla pár zrnek a protože jedla něco z Podsvětí, nemohla už z něj odejít. Nakonec bohové došli ke kompromisu – třetinu roku bude v Podsvětí a zbytek roku nahoře s matkou. Tak se z dívky, bohyně jara, stala královna Podsvětí Persefona. Nebyla ale v Podsvětí pořád, jen po část roku. Proto se prý střídají roční období. Na jaře se vrátí k matce a celá příroda oslavuje a v zimě po ní Deméter truchlí a příroda spí.

Stejně jako v mýtu ani v realitě nemůže Koré zůstat dívkou věčně. Něco ji nakonec donutí se postavit světu. Je “unesena”. Často je za tím právě muž s převahou Háda, ke kterému je silně přitahována. Ovládaná touhou se konečně odhodlá odejít od matky (možná má dokonce pocit, že to ani není její volba, ale že musí), ale protože stále ještě nemá vlastní sílu, stane se místo na matce závislou na Hádovi. Ženy s převahou Persefony asi přesně ví, co tou touhou myslím. Touha po něčem víc než je ten omezený svět, který jí vykreslila matka, je hlavní hybnou silou v životě Persefony.

Hádes je všechno, co jí bylo odepřeno a zakázáno. Po jeho boku může být královnou, zatímco s matkou může být jen hodná holčička, která dělá někomu radost. Nemá žádnou vlastní identitu a pokud se o ni snaží a rebeluje, ani tak jí to nepřináší svobodu, protože její identita pořád není o ní, je to jen o vymezení se vůči někomu (matce). V pubertě si tímhle procházíme ostatně všichni. Přesně o tom ten příběh původně byl – o dospívání. Dříve či později totiž všechny ty řecké ženy musely odejít z bezpečí matčina domu k manželovi, kterého neznaly a možná je i děsil. Nakonec ale chtě nechtě přijaly svou novou roli a staly se paní domu. Příběh o Persefoně jim možná pomáhal se s tím vyrovnat. Dneska je ale jiná doba. Máme na výběr, co budeme se svým životem dělat, jak se realizovat. O to těžší je se najít.

Podsvětí je temné, děsivé a smutné. Jsou v něm ale i dary, bez kterých se Persefona neobejde. Proto tam musí sestoupit a často ne jen jednou. Musí poznat i odvrácenou stranu světa. Pochopit, že všichni lidé nejsou dobří a naučit se bránit. Tváří v tvář smrti svých ideálů může zahořknout. Vzdát se. Upadnout do deprese nebo závislostí. Ztratit se v Podsvětí. Její životní úkol je ho zažít, poznat a pochopit, ale pak z něj vyjít ven. Občas se vrací, aby si něco vzala, ale není jejím osudem tam žít věčně.

Podsvětí = podvědomí. Je to náš vnitřní svět. Schovávají se tam stará zranění a strach, všechno, co jsme v sobě potlačili, protože nám řekli, že to není správné. Pro Persefonu je to často i její sexualita a touha být s mužem (kterou by maminka určitě neschvalovala), ale také její síla, nezávislost, “sobectví”. V Hádovi vidí všechno, co si odpírá. On je zrcadlo její vnitřní “temnoty”. Touží po něm tak moc, jak moc touží se spojit s tím, co jí chybí, co v sobě umlčela, aby potěšila matku nebo jiné lidi.

O Persefoně a ženách, kterým vládne, už jsem si četla dříve. O jejím vztahu k Hádovi také. Je toho hodně napsáno na téma jejího rozvoje, resp., píše se o tom, že najít sebe, svou sílu, stanovit si hranice, přestat být závislá, využívaná, zraňovaná a postavit se za sebe je její životní úkol. Je toho hodně psáno o jejím nezdravém vztahu s Hádem, který jí tradičně ubližuje a odpírá, co nejvíc chce a potřebuje. Zraňuje ji tak dlouho, až konečně sebere svou sílu a odejde. Nikde se ale nepíše, jak to má udělat, jak má dospět. A jak to vypadá, když je dospělá. A jak vypadá zdravý vztah mezi Persefonou a Hádem. Existuje vůbec nebo je jejich údělem si jen ubližovat nebo být sami? To už se nedočtete. Zdá se, že na to si má Persefona přijít sama.

Tady článek pro dnešek ukončím. Je toho ještě hodně co psát o mé vlastní cestě, o tom, na co si má tedy Persefona přijít (možná už to vím? alespoň o něco lépe než dřív?) a o jejím vztahu s Hádem a Hádovi samotném, ale necháme to na příště.

Zatím můžete sáhnout třeba po zmiňované knize anebo, jestli chcete vědět více zrovna o Persefoně a Hádovi, doporučuji blog Queen of the Night (v angličtině) a s archetypem dívky, i když se nenazývá zrovna Persefona, se lze setkat třeba i na webu Women Love Power (tam mi v testu opakovaně vychází Ingenue a asi se to taky nezmění, strašný :-)) Najdete tam i příklady slavných řízených tímto archetypem. Princezna Diana nebo Marilyn Monroe jsou asi nejznámější.


P. S. Sestup do Podsvětí se netýká jen Háda a Persefony, ale někdy v životě potká asi každého z nás. Jsou to chvíle, kdy nás přepadne deprese, kdy jsme dlouho v izolaci (tedy celý poslední rok je skoro pro celé lidstvo rokem Podsvětí, jsme sami doma se svými myšlenkami, nemůžeme do vnějšího světa a nezbývá nám než se vyrovnat s tím svým, s tím vším, co potlačujeme, co nás děsí a co teď vystrkuje své škaredé rohy). Hádes a Persefona jsou ale často terapeuti a přirození průvodci a pomáhají ostatním s navigací jejich podvědomím. Přece jen tam vládnou 🙂

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *