Ženství a vztahy

Sestup do Podsvětí – 2. díl

Minule jsem psala o bozích, archetypech a příběhu Persefony a o tom, co je hlavním tématem života žen s převahou Persefony. Dnes chci pokračovat a sdílet svůj příběh a nakonec si říct to hlavní – jak se najít a dostat se z Podsvětí ven?

Můj příběh

Vždycky jsem měla svoji hlavu, své plány, šla si za svým. Nikdy jsem si nepřipadala jako člověk, co neumí říct svou pravdu, neumí se za sebe postavit. Neměla jsem dojem, že jsem naivní nebo neschopná. Možná občas jako dítě, ale pak v dospívání ani ne. A přesto jsem potkala svého prvního Háda a můj svět se obrátil vzhůru nohama. Byla jsem do něj blázen, byla jsem posedlá. Čím víc jsem ho chtěla, tím víc mě nechtěl. Čím víc mě nechtěl, tím víc jsem ho milovala a trpěla a snažila se změnit a opravit, být někdo jiný, s nadějí, že pak se změní zase on a že bude se mnou. Myslela jsem si, že je moje spřízněná duše, že mi konečně někdo rozumí (jako by nikdo jiný na světě nemohl pochopit touhu po hloubce, po pochopení Podsvětí, jako oni dva – Hádes a Persefona – a jejich vztah k Podsvětí je také to, co je sbližuje a zároveň jim oběma ubližuje).

Trvalo to čtyři roky. Čtyři roky v depresích, sebenenávisti, Podsvětí. Teprve potom jsem z něj konečně vyšla. Začala jsem studovat psychologii, vědu o Podsvětí, žejo. Občas jsem byla šťastná, ale i tak byl můj život prázdný. Snažila jsem se ho naplnit podnikáním, dělat něco, co mi připadá smysluplné. Ale byla to jen taková berlička. Šla jsem za něčím jiným, než co jsem doopravdy chtěla. Pořád jsem chtěla domov, zahrádku, muže, děti. Měla jsem za sebou sérii nezávazných vztahů než jsem toho měla konečně plné zuby a dokázala si přiznat, navzdory svému strachu a cynismu, že chci lásku. A že chci být s někým, kdo mě chce. Myslela jsem si, že už to bude jen dobré, že je to nejhorší za mnou. Asi bylo, ale ani tak to očividně nebyl konec.

Díky tomu prvnímu muži jsem zjistila, kolik bolesti v sobě vlastně mám, co všechno mě trápí, aniž bych to věděla. Jaké mám sklony k závislosti. Jak se neustále snažím kontrolovat, nemyslet, necítit a jak moc mě i přesto moje emoce ovládají. Jak vnímám lásku a jak moc je to vzdálené realitě. Jak moc a jak oddaně dokážu milovat a co všechno vydržím. Ale místo aby mi ta zkušenost pomohla, asi mě rozbila ještě víc. Zažívala jsem ještě víc strachu, víc nedůvěry, v sebe, ve svět, v muže. Kromě depresí, které mě v slabší míře provázely i jako mladší, jsem začala mít ještě úzkosti. Těžko říct, jestli to bylo dáno i nějak psychicky, ale taky jsem tou dobou dostala endometriózu (jen jsem o ní ještě nevěděla) a částečně možná za těmi depresemi byla i nově zjištěná porucha štítné žlázy. Stručně řečeno, moje psychika byla v háji a tělo ji následovalo.

Vždycky jsem měla sklony se “rochnit” ve svojí temnotě a ubližovat si, láska k tomu muži to všechno jen zhoršila a zvýraznila. Zároveň jsem ale v tom období začala nacházet i střípky svého skutečného já, schované pod tou tuhou slupkou cynismu a strachu z odmítnutí. V patnácti jsem se schovávala do černé, nosila kalhoty, poslouchala metal a snažila se být strašně drsná a nezávislá. Asi bylo nutné potkat někoho, kdo ve mně probudí ženu, abych konečně pochopila, že ji nemůžu utlačovat věčně (viz tento článek). Že uvnitř jsem křehká, něžná, pečující, milující, idealistická a všechny ty věci, co si zakazuju. Objevit to a hlavně přijmout byl ale dlouhý a bolestivý proces, o to bolestivější, že mi připadalo, že přesně tohle jsou věci, kvůli kterým jsem odmítaná. Že být žena je špatné, že mám být drsná a silná. Ostatně, moje závislost, moje touha po lásce, to byly věci, které jako by byly přesně těmi důvody, proč jsem lásku mít nemohla – a tak jsem je odmítala.

Ironicky, kdykoli jsem hledala cestu ven z té bolesti, všechno mi říkalo, že klíčem je být jiná než jsem. Že moje závislost je problém. Že můj idealismus a moje ženskost jsou problém. Že abych přestala být oběť a přestala trpět, musím se o sebe postarat sama, odmítnout svoji závislost, být silná, rozumná, nežít v tom světě ideálů. A tak jsem dál potlačovala, kdo jsem, dál jsem to odmítala, dál jsem se snažila kontrolovat, být “hodná holka”, co se o sebe postará sama a nikoho nepotřebuje a neobtěžuje. Jinými slovy, zkoušela jsem se vyléčit z toho, že si ubližuju, tím, že jsem si ubližovala dál. Zákonitě jsem se znovu zamilovala do někoho, kdo mě nechtěl.

Tehdy jsem toho měla dost. Už jsem měla dost toho se pořád opravovat. Řekla jsem si, že si zasloužím být milována taková, jaká jsem. Že už nepotřebuju být jiná. Že můžu mít lásku, rodinu. Že už nebudu tolerovat vedle sebe někoho, kdo mě nemiluje. Takže jsem zákonitě potkala dalšího Háda. Možná o stupeň lepšího, alespoň na začátku se zdálo, že mě miluje a stojí o mě, ale nakonec to dopadlo celé zase stejně. Chtěla jsem milovat a být milovaná a skončila jsem opuštěná a ztracená.

Ano, pár dobrých věcí jsem v sobě objevila. Svoji pečující stránku, svoji ženskost, zdravější vztah ke svému tělu a sexualitě, svůj styl oblékání, který asi hodně odrážel mou vnitřní cestu (od černé a kalhot k holčičím sukním a šatům v pastelových barvách až k přírodním, ženským, ale umírněnějším). Začala jsem víc přijímat svoji touhu po ženské roli ve vztahu, užívala jsem si budování domova, zahrádku, naplňovalo mě to. Učila jsem se být méně sobecká a ve chvílích, kdy jsem se necítila sama a opuštěná (takové byly, když se muž stáhl do sebe a nevšímal si mě), jsem také zažívala, jaké je to se cítit v bezpečí, mít někoho, na koho se můžu spolehnout, být s ním sebou, být součástí něčeho většího, než jsem jenom já.

Samozřejmě jsem pořád byla závislá. Potřebovala jsem víc pozornosti, než jsem dostávala a zraňovalo mě to. Nedokázala jsem najít nic, čím bych se chtěla a mohla živit, takže jsem byla závislá i finančně. Spoustu věcí jsem ze strachu nebo pohodlnosti nechávala na něm. A prázdnotu, kterou jsem cítila, když měl svoje nálady, jsem zaháněla snahou náš život někam posunout, něco dělat, něco mít pod kontrolou… ale nikam to nevedlo, jen jsme se v tom svém Podsvětí ztráceli ještě víc. Za chvíli ještě rozvedu, jak to myslím, až budu víc mluvit o vztahu Háda a Persefony.

Asi nemůžu říct, že bych se za ty roky vůbec nikam neposunula, nijak se nezměnila, ale zřejmě to nebyl tak velký skok, jak jsem si myslela. A když to všechno skončilo, hned jsem zase spadla do svého původního zvyku vymýšlet jak se změnit a zlepšit, aby mě chtěl zpátky. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že snažit se být nezávislá a silná žena pro někoho jiného není nijak silné a nezávislé, naopak, je to jen jiné vyjádření závislosti. A cítila jsem zoufalství a frustraci a vztek, že nedokážu být, kdo nejsem, že je to všechno marné a na nic. Boj s větrnými mlýny. Šílenství, které mi ničí život celá ta léta. Snaha být někdo lepší. Silnější. Dospělejší. Vyrůst, přesně, jak se to od Persefony čeká. Ale k čemu to je, když to nechci dělat pro sebe a jak se mám donutit chtít, co nechci a nechtít, co chci? Peklo. Podsvětí.

Cesta ven z Podsvětí, aneb dospělá Persefona?

Nikde jsem se nedočetla, jak se má Persefona najít, jak má dospět. Psalo se jen, že nemá být tak závislá, naivní, že se má mít ráda a umět se za sebe postavit. Že má přestat být oběť a převzít vládu nad svým životem. Snažila jsem se k tomu tedy donutit, ale nefungovalo to. Aniž mi to docházelo, zase jednou jsem se snažila dělat to, co jsem myslela, že po mně chce někdo jiný. Měnit se, abych se někomu zavděčila a dostala pak, co chci. Pořád to stejné. Myslela jsem si, že se můžu rozumem přinutit dospět a být “dost dobrá”. Nefungovalo to. A tak, možná už poučená, teď promlouvám k ostatním, kdo to cítí stejně, k ostatním ženám-Persefonám, které jsou ztracené a hledají cestu ven podle rad ostatních.

Cílem není umlčet svou závislost. Nebo se snažit ji překonat. Cílem není stát se někým jiným. Artemis, Aténou, Afroditou. Nebo královnou, Hérou. Ani matkou, Deméter. Nemusíš zahodit své skutečné já, abys byla dospělá. Můžeš být sebou. Právě naopak, poznat a přijmout sebe, taková, jaká jsi, je to, co ti umožní se za sebe postavit, nebýt oběť. Přijmout svou závislost i svou oběť je lepší než je nacpat do sklepa do klece. Stejně je tam neudržíš.

Následovat rady jiných nefunguje. Snažit se změnit nefunguje. Být bláznem do seberozvoje taky nefunguje. Nutit se k nezávislosti a potlačovat svoje skutečná přání, touhy, potřeby nefunguje. Dokonce ani popírat nebo odmítat touhu po lásce nebo Hádovi nefunguje. Nefunguje se snažit vymyslet cestu z Podsvětí. Vymyslet cestu z deprese taky nejde. Právě naopak, to neustálé přemýšlení, analyzování, rýpání se v sobě, to neustále opravování a vymýšlení řešení, to je přesně to, co tě v tom pekle drží.

Zjistila jsem, že se cítím nejlépe a nejvíc sebou, když se sebou nebojuju. Když cítím svoje emoce. Když je neanalyzuju. Když je přijímám a pak nechávám odejít. Když svůj “naivní idealismus” beru jako dar, ne problém. Když svoji touhu po lásce a oddanost a ženskost beru jako důležitou součást sebe, kterou potřebuju, kterou nemůžu zahodit, která je moje síla, to, co je na mně dobré a čím můžu prospět sobě, ostatním, světu. Něco, co můžu využívat, místo, aby to využívalo mě.

A pokud se cítíš jako oběť svých pocitů nebo potřeb nebo svého idealismu a touhy, je to nejspíš proto, že je odmítáš. Že za ně nechceš přijmout zodpovědnost. Chceš se jich zbavit a když to nejde, ukážeš na ně a řekneš – já za to nemůžu, to ony, já je nechci! Pokud si vybereš věřit v lásku a stojíš si za tím, je to tvoje síla, tvoje volba, něco, za co se nestydíš, ale za čím si stojíš – a najednou si stojíš za tím, kdo jsi a co chceš a nejsi oběť. Někomu můžeš připadat jako hloupá idealistka, ale dokud je to tvoje volba a víš, proč sis to vybrala, můžeš nad takovými lidmi mávnout rukou. Chápeš ten rozdíl?

Řeknu to ještě lépe a stručněji 🙂 Dospělá Persefona je pořád v jádru Koré. Nestane se z ní nezávislá žena, která nikoho nepotřebuje. Nebude zahořklá, to je jen jeden krok na cestě, to je ta část v Podsvětí. Jak jsem říkala v minulém článku, úkolem Persefony není v Podsvětí zůstat, ale vyjít z něj ven a vracet se do něj jen občas, když něco potřebuje.

Dospělá Persefona má ideály, věří v ně a bojuje za ně. Už ví, že svět není vždy růžový a všechno není krásné a dokonalé, přesto se vědomě rozhoduje to krásné vidět a ocenit, přinášet do toho temného světa světlo a krásu a ženskost. Ví, že lidi ubližují a chybují, dokáže je chápat a soucítit, ale když ji někdo zneužívá, odejde. Soucítí, ale nezachraňuje, ne všechny, ne na úkor sebe. Sdílí své dary, vhledy a pomoc, ale jen do určité (zdravé) míry. Dává těm, co chtějí, co přijímají, oceňují. A jen když je to pro ni správné.

Dospělá Persefona se řídí svým vlastním kompasem. Svým srdcem. Dokáže se rozhodnout podle toho, co cítí, že je správné, a nepotřebuje to schválit, nepotřebuje být hodná holka. Nepotřebuje ani být “silná a inteligentní žena”. Nepotřebuje se nikomu zavděčit. Protože sama pro sebe je dost dobrá taková, jaká je – a to jí stačí.

A hlavně, dospělá Persefona dokáže vyjít z Podsvětí, svého vnitřního světa a problémů, na světlo, ven. Není už tak uzavřená ve vlastním světě, vlastním bytě nebo domě nebo ve vztahu s Hádem. Má přátele a dokáže s nimi sdílet, pomáhat jim a říkat si o pomoc, může být součástí nějaké komunity, bojovat za to, co je pro ni důležité. Může pracovat v jakémkoli odvětví, které je pro ni smysluplné (anebo mít práci pro peníze a realizovat se jinde). Může být i v domácnosti a starat se o děti, pokud má muže, co ji respektuje a podporuje. Podstatné je, aby nezapomněla dost často odcházet ven, věnovat se vlastním zájmům, jiným lidem. Důležité je pro ni také chodit do přírody, hýbat se, být ve svém těle, cítit svoje emoce, být svobodná, svoje, moc 🙂 Královna, která vládne světu své duše a emocí – a ten svět nevládne jí. Nepotlačuje své pocity… a právě proto nad ní nemají takovou moc.

Protože Persefona, stejně jako Hádes, má velké sklony být samotářská, uzavřená v sobě a svých emocích a svém náhledu na svět. Dokáže být tak dlouho v izolaci, až jí to začne připadat jako to, co opravdu chce. Čím déle nikam nechodí, čím déle se fixuje jen na muže, tím méně si uvědomuje, jak moc potřebuje odejít pryč, do světa. Místo, aby byla zacyklená v sebe-analýze se potřebuje projít, tančit, trhat květiny, smát se, užívat si života, zkrátka, být zase dívka, Koré. Jenom poučená a nesvázaná svou matkou nebo svým mužem. Víc než kdy předtím má to, co vždycky potřebovala a tak dlouho jí chybělo – vnitřní svobodu, svobodu volby.

Tak jako Rapunzel v “Na vlásku” odešla z věže a užívala si světa, přesně tak musí Persefona odejít ze své hlavy a třeba i svého domu a vrátit se do reality. Podsvětí občas potřebujeme a občas nás to tam táhne, ale není dobré tam být věčně a ztratit se tam. Zima je důležitá, je to čas odpočinku, ale Persefona ví ze všech nejlépe, že po každé bolesti a ztrátě, po každé zimě, jedno jak dlouhá a tuhá se zdá, nakonec vždycky přijde jaro a vyjdeme ven. To je to věčné mládí a optimismus, které v sobě nakonec potřebuje najít. A to, co je její dar světu.

A příště tuto sérii zakončíme povídáním o vztahu Persefony a Háda.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *