Poklidný život

INFP a rozhodování srdcem

Nedávno jsem psala o tom, jak jsem se konečně správně našla v MBTI, ale třeba tímhle článkem inspiruju i lidi, kterým tahle typologie nic neříká. Život je přece jen plný rozhodování a každý k němu přistupujeme jinak. Každý máme jiný způsob, jak se správně rozhodnout. Často tak dlouho hledáme to “dokonalé řešení”, až nakonec neuděláme nic nebo to uděláme moc pozdě a pak litujeme. Tak co s tím?

Ani zdaleka nemůžu tvrdit, že se vždycky rozhoduju správně a rozumně, ale nikdy jsem svých životních rozhodnutí nelitovala tak, že bych si vyčítala, že jsem si něčím zničila život. Vystřídala jsem čtyři střední školy a dvě vysoké, podnikala, vdala se, žila na víc místech, než bych chtěla, a přesto vím, že jsem se vždycky v každou chvíli rozhodla tak nejlépe, jak jsem to tenkrát uměla. Někdy pod vlivem silných emocí nebo zoufalství. Někdy ve snaze být rozumná. Někdy v souladu se svými hodnotami.

Nemyslím, že by můj život byl nějak extra lepší, kdybych se kdykoli vydala jinou cestou. Bylo to jak to mělo být. A věřím, že mě všechna ta rozhodnutí poučila, že jsem tak nějak vypozorovala, kdy jsem se cítila dobře a kdy špatně a něco si z toho odnesla. Třeba si teď budu vybírat trochu moudřeji… ale pokud ne, jak říkám, ničeho až tak moc nelituju.

Jako zmíněné INFP jsem hodně v kontaktu se svými emocemi a hodnotami. Vždycky vím, jak se cítím a často mám sklony jednat pod vlivem okamžiku. Nejsem typ člověka, co prostě jen tak přijme, že je s něčím nespokojený, když jsem nespokojená, chci s tím něco udělat. Hned. Vtip je v tom, že v takových chvílích nepřemýšlím moc jasně, prostě hledám rychlou cestu ven, a teprve, až něco podniknu, dojde mi, že jsem se možná trochu unáhlila. Pokud jste jako já (emocionální, ženy, nadšenci, chaotičtí lidi, co já vím…), možná to taky znáte. Vtip je v tom, že na to jasné myšlení dojde, až ty emoce trochu poleví… a někdy jim to dost trvá.

Co mě to hlavně naučilo je počkat. Nechat věci otevřené, nespěchat s rozhodnutím. Zjistit, jestli mi to bude připadat jako dobrý nápad i zítra, pozítří, za týden, možná za měsíc, pokud jde o velké rozhodnutí. Často zjistím, že to, co vypadalo lákavě, po pár dnech ztratí svůj lesk a mé pevné rozhodnutí s něčím seknout už není tak pevné o týden později.

Jo, někomu to nemusí připadat jako převratné zjištění, nechat to uležet, ale já měla vždycky sklony chtít všechno řešit hned a hlavně to nějak uzavřít a zaujmout stanovisko… a pak jsem za pár dní všechno zas měnila… a pak zase… a pak jsem si připadala jako idiot, kdykoli jsem říkala rodině či kamarádům, že už je to zase jinak.

Takže pro všechny INFP a podobné lidi, co mají problémy s rozhodováním:

Svoje aktuální pocity berte vážně, přijměte je, respektujte, klidně se naštvěte a řekněte si, že na to kašlete… nebo se nadchněte a rozhodněte se do něčeho pustit, ALE nepodnikejte hned žádné kroky, nikomu o svém rozhodnutí neříkejte, třeba si ho napište, ale nechte si to zatím pro sebe. Nechte to uležet.

Počkejte pár dnů nebo i týdnů. Je v pohodě, pokud se vaše rozhodnutí mezitím desetkrát změní. Někdy to chce čas, někdy víc informací.

Pokud ani po té době nevíte, jestli chcete něco udělat nebo ne, no, nejprve se zeptejte sami sebe, jestli musíte dojít k nějakému závěru nebo to můžete nechat otevřené. Třeba truchlení nebo vyrovnávání se s rozchodem je proces, kdy vůbec nemusíte vědět, jestli někoho nenávidíte nebo ho chcete zpátky. Prostě to nechte se měnit a nedělejte s tím nic. Emoce nepotřebují jasné východisko ani řešení, hlavně tak složité emoce ne.

Pokud jde o něco, co je potřeba uzavřít, a čas nepomohl, dovolte si udělat třeba i pitomost. Hlavně něco udělejte. Pak budete vědět, jestli to byl dobrý nápad nebo ne. Po bitvě každý generál. Chybovat je normální. Poučte se a jděte dál. Samozřejmě, pokud jde o věc jako je změna kariéry, ten rozumný první krok je si novou věc vyzkoušet a ne rovnou seknout se starou prací, rozvést se a odstěhovat na Bali 🙂 To už by musel být člověk dost v prdeli a ztracený, aby potřeboval tak radikální řez. Ne, že se to nemůže stát.

A nakonec, nebojte se přiznat, že jste změnili názor. Že jste se rozhodli špatně a litujete. Často člověk tak moc myslí na to, co si o něm budou myslet ostatní, že se nutí do nesprávných rozhodnutí nebo se bojí změnit názor, jen, aby nebyl za blbce. Ale je lepší být za blbce než zrazovat sám sebe.

Takže jak se rozhodují INFP? Podle svých pocitů (nejlépe uleželých) a v souladu se svými hodnotami. Potřebujeme čas a prostor (o samotě), abychom si ujasnili, jestli nám to, co chceme udělat, fakt připadá správné. Ne rozumné, na to kašlat, samozřejmě je dobré mít nějaký pud sebezáchovy, ale pro mě je důležitější jednat v souladu se svými hodnotami než se “chránit”. A myslím, že takový přístup může často pomoci i ostatním.

Vím, že spoustě lidí může připadat, že tenhle článek nesděluje nic světoborného, ale pro mě bylo vždycky těžké nepodléhat pocitům okamžiku, nebát se změnit názor, netrvat na tom si věci co nejrychleji ujasnit… Pořád mám sklony to dělat. A tak je to i připomenutí pro mě, které si teď dávám i písemně, nejen ve své hlavě, že dokud budu dělat to, co cítím jako správné a dám si čas zjistit, co jako správné cítím (a prožít si všechny ty emoce a změny), tak se neztratím a vždycky budu v pohodě.

P.S. Milé ženy! Každý měsíc se nám dost drsně mění hormony a spoustu věcí opravdu vnímáme jeden týden tak a druhý jinak. Obzvlášť muže 🙂 Takže dát si celý měsíc na rozhodnutí, když to jde, se opravdu vyplatí, protože tak budeme mít příležitost zjistit nejen, co si myslí jedna naše část, ale co si myslí všechny čtyři. Příroda je někdy pěkně proradná manipulátorka a naveze nás i do něčeho, co bychom si jinak nechaly ujít 🙂

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *